privlac-02V hlavě mně nejvíce uvázla vzpomínka na vycházku na jeden pro nás opět nový pstruhový revír. Jednalo se o malý potůček, o kterém bychom si vůbec nemysleli, že tu mohou být ryby. Jak se později ukázalo, byly. A bylo jich hodně, ale nebudeme předbíhat…

Začátek byl složitý, zprvu jsme tu vodu vůbec nemohli najít. Až „domorodci“ z nedaleké vesnice nás nasměrovali. Při pohledu z mostu jsme se s Milošem jen uculili, řekli si, že tohle ani nemá cenu zkoušet, a chystali se odjet. Ale co to? Kousek po proudu se udělalo kolečko. A tak jsme vzali polarizačky a vyrazili na průzkum beze zbraní. Naše zjištění bylo přímo šokující. Tento mini potůček byl plný tloušťů, karasů a další bílé ryby. Rychlý návrat k autu, příprava náčiní a už jsme šli na věc. Miloš chytal jako vždy marmyšku, já se snažil s twistrem a rotačkou. První úlovky na sebe nenechaly dlouho čekat. Byli jimi tloušti a několik duháků. Ryby se však velmi rychle rozplašily, a tak jsme museli scházet stále níž po proudu. Asi po třech kilometrech jsme přišli na soutok s dalším o něco větším potokem, který byl také pstruhovým revírem, jak jsme později zjistili. Dále po proudu se potok rozšiřoval a prohluboval. Hloubky dosahovaly až 1,5 m. Kousek pod soutokem stála u keře štička. Snažil jsem se ji přesvědčit, ale nedala se. Miloš mezitím prohledával tůňku na soutoku. A začaly se dít věci. Během chvíle zdolal několik okounů mezi 25 – 35 cm! Všimli jsme si však, že zde nejsou skoro žádné bílé ryby. Všechny byly natlačeny nahoře v mělčinách. To by znamenalo, že je vyhnal velký dravec. Ta štička, co stála u keře, to rozhodně být nemohla. Vyměnil jsem cívku s dvanáctkou za patnáctku a nasadil největšího woblera, co jsem u sebe měl. Jelikož jsme jeli na pstruhy, tak byl tím největším woblerem 7cm Sting. První hod a šup. Náraz do špičky a štika okolo 40 cm se poroučí z vody. Další dění je jak ze snu. Téměř každý hod znamená štiku. Tedy spíše štičku. Jejich velikost se pohybuje od 25 do cca 50 cm. Právě přivádím ke břehu další, když tu najednou se objevuje velká zubatá tlama a utočí na již zdolanou štiku. Minula. Nebyla nijak extra velká. Měla tak kolem osmdesáti centimetrů. S roztřesenýma rukama se vracím k Milošovi a líčím mu svůj zážitek. Miloš také nezahálel. Chytil ještě několik okounů, potočáka, hrouzka a karáska. Tahal také jednu štičku, ale ukousla mu marmyšku. Hod na místo, které mi ukazuje, znamená zubatou zlodějku, takže se marmyška vrací zpět ke svému majiteli. Ještě chvíli zkouším tu velkou, ale nic se neděje. Čas pokročil, a tak ač neradi musíme domů.
Tak jako se pachatel vždy vrací na místo činu, i my stojíme druhý den na stejném místě. Nemáme však pstruhové proutky, ale poctivé štikové náčiní, i Miloš přitvrdil – vyměnil pětigramový prut za dvanáctigramový! J Úlovků už není tolik jako předešlý den, zato jejich velikost je lepší. Největší štiky mají 67, 70 a 73 cm. Tu největší zdolal Miloš na svůj „štikovák“. Nejúčinnější nástrahou byl 9cm wobler v barvách štiky. Potkali jsme i tu velkou, ale na břeh se jí nechtělo. Vyvlíkla se po chvilce boje. Další výprava se konala až za týden. Její výsledek byl velmi slabý. Zklamáni jsme se vraceli zpět k autu. Cestou jsme potkali místního rybáře. Jak sám přiznal, viděl nás minulý týden, a tak to také zkusil. Podle jeho slov chytil štik do 50 cm dost. Nad 50 prý měly jenom dvě… 88 a 93 cm. O jeho slovech jsme ani chvíli nepochybovali a bylo nám jasné, že se místní rybáři postarají. A tak skončil jeden na krátko objevený „pstruhový štičí ráj“, ale nikoli naše výpravy pod titulem „kdo hledá, najde“. To už červen a zahájení lovu dravců klepaly na dveře, ale o tom až příště.

Antonín Přibyl a Miloš Dvořáček