privlac-01Podzim je pro mě jakožto kapraře spíš utrpení, protože “dokonale promyšlená“ povolená doba lovu mi kromě víkendů brání dostat se k vodě. Po práci mi zbývá tak hodina, někdy dvě, což je na kaprařinu opravdu málo, a tak si lámu hlavu, jak tento volný čas využít nějak lépe než bezduchým zíráním do televize. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, jediné, co připadá v úvahu, je přívlač.

Bez mučení se přiznám, že pod pojmem pohoda u vody jsem si představoval pohodlné křeslo, termosku s kávou v pravé ruce a jedno orosené v ruce druhé. Představa prodírání se roštím a nekonečného nahazování mi naháněla spíš husí kůži. Kdybych jen tenkrát tušil, kolik zážitků mi dá vláčka.
Nakonec chuť být s prutem u vody přemohla mé pohodlné já, a tak poprvé zkouším to, čemu jsem se takovou dobu s úspěchem vyhýbal.
Začínám s twistry a rotačkami, ale konečné výsledky mě sráží k zemi. Na rotačky jsem pár kudel z vody dostal, ale velikost byla do 60 cm. S twistry to bylo co do velikosti ryb podobné, jen počet záběrů proměněných v rybu byl horší. Prostě s twistry už to chce trochu zkušeností a umu, kterými prozatím neoplývám.
Při jedné z vycházek jsem se seznámil s rybářem, který mi ukázal metodu vláčení mrtvé rybičky… Když jsem viděl na mělčině, jak identicky napodobuje vláčená nástraha poraněnou rybku, bylo rozhodnuto, čím budu dál bičovat vodu. Tato metoda mi přinesla pár, ne sice trofejních, ale pro mě vláčkaře amatéra pěkných štik. Rád bych se s vámi podělil o jeden z těch vydařenějších dnů, kdy jsem pokoušel štěstí s vláčákem v ruce.
Je jeden z chladnějších podzimních dnů a já zkouším protahat úsek vody, která mi již pár menších štik dala. Je něco kolem půl páté odpoledne, když poprvé nahazuji. Čili nemám na lov moc času, protože brzy bude tma, a ještě ke všemu mám na vláčení jen pár malých karasů, se kterými jsem nikdy moc velké úspěchy neslavil. Prostě bílá ryba je na vláčku lepší, ale naděje umírá poslední. Při napichování rybky si všímám, že kousek ode mne zalovila celkem slušná zubajda, a tak první nához směřuje právě do míst, kde se ještě po závaru houpe hladina. Druhé otočení kličkou a prudká rána do prutu mě utvrzuje v dojmu, že jsem dnes nejel k vodě zbytečně. Mírně povolím vlasec a štika už s rybkou ujíždí směrem k spadlému stromu, a tak okamžitě sekám. První výskok byl impozantní a po chvíli mi leží u nohou pěkná spodní zubatá s mírou 74 cm. S přáním „pošli mámu“ krasavici pouštím, dávám novou rybku a znovu nahazuji. Po pár náhozech se situace opakuje, jen s tím rozdílem, že štika vzala nástrahu hned po dopadu do vody. Tah na konci vlasce je o poznání menší a u břehu odepínám jednu z těch menších. Udivuje mě jen, že zabrala téměř ve stejném místě jako ta první. Tak takováhle vláčka mě baví, říkám si a znovu nahazuji. Pár hodů bez výsledku, a tak pomalu stahuji rybku a plánuji změnu místa. Když mám nástrahu tak metr od břehu v hloubce maximálně 40 cm, objeví se na hladině veliká vlna od pěkné štiky, tak rychle sekám. Nechci riskovat, že mi rybku pozře moc hluboko, což je mi osudným, protože rybě jenom zvednu velkou hlavu z vody a padá mi. Chvíli stojím jako opařený, chvíli nadávám, a pak přijdou na řadu myšlenky, kdybych ji ještě chvíli nechal, kdybych sekl důrazněji, kdybych…………. Takovou krasavici jsem na prutu ještě neměl, ale i to patří k rybařině. Ještě se o ní bezvýsledně pokouším pár náhozy. No nic, je čas pokračovat na další místo, na kterém se mi daří na posledního karase dostat z vody další štiku v pořadí, tentokrát 72 cm. I přes velké nadšení z dnešního lovu mě okolnosti nutí končit. Na trojháčku jen cár z karase a navíc je už skoro tma. Při cestě zpět mi červík v hlavě přece jen nedá, a tak když míjím místo, kde mi spadla ta velká, nevydržím a ještě pár hodů zkouším. Asi na třetí pokus se situace opakuje a můj cár karase na háčku vzala podle vlny na hladině u břehu moje známá. Tentokrát zásek sedí a můj osmnáctka vlasec řeže vzduch. Impozantní zážitek ze souboje se mi vryl na dlouho do paměti. Spousta výskoků a situací, kdy nevěřím, že vše vydrží, se táhne neskutečně dlouho, ale nakonec štiku úspěšně chytám za hlavou a konečně je na břehu. Krásně zbarvená 90 cm dlouhá zubatá mi leží u nohou a má radost nezná mezí. Opatrně ji vracím vodě a balím s myšlenkou – takových dní by mohlo být víc.

ROMAN PULTAR