privlac-03Bolen byl po mnoho let považován za rybu téměř nedosažitelnou. Dnes naopak často čtu názory, že jeho ulovení je až dětsky prosté. Je těžké dát některému z těchto názorů za pravdu bez hlubší znalosti zvyků a biologie těchto ryb. Proto chci začít několika podstatnými informacemi, tedy důležitými alespoň z rybářova pohledu.

Bolen je ryba „mono-kulinářská“, čímž mám na mysli, že převážnou část svého života decimuje stáda drobných ouklejek, kterými se živí. Svůj způsob lovu vyvinul k dokonalosti nesrovnatelné s ostatními dravci. Jeho specializace založená na perfektním výběru oběti nejvhodnější k přímému útoku byla, a asi i zůstane, největším problémem pro nás – rybáře. Bolena není možné ulovit vždy, všude a na každou nástrahu. Pokud se ocitnete u stojaté vody v okamžiku, kdy „bouchá“ do hejn drobných rybek, je jeho ulovení (ač to tak nevypadá) dílem náhody. Proč tomu tak je? Nestačí nám mít nástrahu téměř identickou s živou ouklejí, naservírovat ji opatrně do blízkosti lovce a oživit přirozenými pohyby. Mezi bolenem a jeho potenciální obětí se odehrává zvláštní hra s pevnými pravidly, které bude naše nástraha jen těžko splňovat. Jeden příklad. Boleni zaujímají stanoviště kousek pod prohlubní ve dně řeky, kde se shromažďují oukleje. Čas od času mezi ně vletí, ale mezi jednotlivými ataky jim dopřejí tolik času, aby se stačili vrátit do původního seskupení. Logicky začneme nahazovat do místa opakovaných útoků, tím nechtěně vyplašíme rybky a bolen na to okamžitě zareaguje přerušením lovu. Ideální v této situaci je podat nástrahu v okamžiku, kdy se lovící dravec přibližuje k hejnu, nebo přímo během útoku. To je velice těžké a jak jsem uvedl, jedná se spíš o náhodu. Ale vezmeme si jinou situaci. Opět jsme u „stojáku“. Několik bolenů objíždí kolem hejna ouklejek a snaží se je vtěsnat ke středu, podobně jako ovčácký pes stádo ovcí. V příhodnou chvíli se ponoří do hlubší vody, což uklidní jejich oběti.Po čase následuje prudký útok z hlubiny na povrch. Tady se bez ideálního načasování úspěch asi také nedostaví. A pokud čas útoku opravdu vystihneme, ještě nemáme jistotu, že si ryba vybere opravdu naši trochu divně vyhlížející a zvláštně pracující nástrahu, když si může vybrat z několika set originálů. Bolení lov je typický tím, že často dlouho honí jen jednu rybku. V průběhu takové akce se u ryb projeví jejich smysl pro interaktivitu. Ouklej se snaží uniknout celou řadou krkolomných kliček, na což bolen kontruje opisováním její dráhy. Bohužel, naše nástrahy toto nedokáží. Nedělají prudké obraty, nevyskakují nad hladinu. Na akci neodpovídají přirozenou reakcí. Naše náhozy a vedení nástrahy je dílem náhody a proto nezřídka směřuje přímo na dravce, místo toho, aby si od něj udržovala bezpečnou vzdálenost, jako ostatní rybky. Jak na to reaguje bolen si můžeme lehce představit. A pokud opravdu vystartuje na naší nástrahu, opět mu bude scházet přirozená reakce (prudké zrychlení), z pravidelného pohybu znejistí a nastane tolik známý okamžik, že si v poslední chvíli útok rozmyslí a prudce mine nástrahu. Pokud budeme se zvýšeným adrenalinem pokračovat s tou samou nástrahou a způsobem vedení, dravce nejspíš už nevyprovokujeme ani k náznaku ataku.

Po těch několika uvedených případech možná pár rybářů přestalo věřit v možnost ulovení vytouženého stříbrného torpéda. Ale fotografie v rybářském tisku dokazují, že to možné je a že nevelká skupinka rybářů si toto umění osvojila. Co rozhoduje o jejich úspěchu? Za určitých podmínek se boleni stávají více, či méně náchylní k přechytračení. A vlastně jen důkladná znalost řeky a zvyků ryb dovoluje rybáři vytypovat dobu a místo, kde může počítat s úspěchem. Prudce tekoucí voda pod jezem, nebo za nějakou překážkou je důvodem, že občas loví „na slepo“, to znamená, že se snaží v poslední chvíli uchopit vše, co přináší a zároveň odnáší řeka. Boční čára, kterou ryba přijímá hydroakustické signály, jí zde asi moc nepomůže. Řeka je v takových místech sama o sobě tak hlučná, že bezpečně „překřičí“ zvuky vydávané drobnou rybičkou. To je důvod, proč si tady občas spletou i ne příliš dokonalou imitaci ouklejky s originálem.

Jiná situace vzniká v období jejich intenzivního lovení. To první nastupuje přibližně dva týdny po tření, kdy se drobné rybky objeví u břehu, aby se po zimě trochu ohřály. A vysílení boleni si na nich doplňují energii. Horší je, že to je většinou v období zvedlých hladin řek. Rybičky hledají ochranu v zatopených travách, křovinách a dravci obhlížejí vybraný úsek břehu. Jsou velice hladoví a atakují vše, co připomíná pokrm. V tomto období se mi podařilo ulovit stejnou rybu už po 25 minutách po jejím vypuštění (poznámka: v Polsku, odkud je autor, je povolená přívlač celoročně).

Důležitým činitelem, který má nemalý vliv na chování ryb je počasí. Mnohokrát se mi stalo, že jsem na jednom a tom samém místě s velkou koncentrací ryb použil stejnou techniku i nástrahy, ale úspěch byl rozdílný. Tady je opět příklad.

Na středu řeky je naplavená velká písčitá mělčina. Okupuje ji velké stádo bolenů. Počasí bylo stálé, vyšší tlak a mírný východní vítr. Ryby berou, ale není to bůh ví jaké šílenství. V úvodu vytahuji rychle za sebou tři kusy, ale pak se začne počasí zhoršovat. Ryby začínají rozpoznávat umělou nástrahu, a tak musím mezi náhozy dělat delší přestávky, abych je zmýlil. Vítr se druhý den začíná stáčet k severu a záběry jsou stále slabší. Optickou kontrolou se ovšem na mělčině vůbec nic nezměnilo. Ryby se chovají stejně jako několik posledních dnů, ale mě se podaří ulovit jen dva kusy za celý den. A to ještě ten první byl zaskočen efektem prvního náhozu za ocasní ploutev a bezhlavě zaútočil. Na následující rybu jsem musel počkat několik hodin. Ryby často doprovázely nástrahu, aniž by se nechaly zmást a vyprovokovat k přímému útoku. Několikrát se mi podařilo nahodit nástrahu v samý střed boleních ataků, ale ty se ji dokázali mistrovsky vyhnout. Třetí den – poslední etapa mého lovu. Vítr se otočil oproti první výpravě o 180 stupňů a tlak stále klesá. Z počátku jen velice pozvolna, ale pak docela prudce. To je podle mě ideální doba na lov. Boleni cítí konec dobrého počasí a popadá je lovecký amok. Vědí, že jak klesne tlak, oukleje se stáhnou do hlubších míst a jejich ulovení bude obtížné. Stádo se rozdělí a skončí doba velkých hodů. Mnohokrát jsem v tomto počasí zažil neuvěřitelný rybolov plný záběrů a to dokonce i od opravdu velikých ryb.

A ještě poslední příklad.

Střed léta, už delší dobu panují úmorná vedra. Stav vody je nízký a silně se ohřívá. To je velice zlá doba jak pro ryby, tak pro rybáře. Obě skupiny jsou jakoby ospalé a loví velice málo. Přesto se rozhodnu navštívit jednu z mých oblíbených mělčin s nadějí, že se tu s nějakým bolenem potkám. První náhozy tomu ovšem nenasvědčují. Já se ale nevzdávám, tak že před soumrakem zapřáhnu přeci jen jednoho slušnějšího bolena. Po návratu domů jsem přehodnotil celou situaci a došel jsem k tomuto závěru. Teplá voda má kritický nedostatek kyslíku. Proto pravděpodobně ryby loví jen v době, kdy je voda nejchladnější a tím i s největším obsahem kyslíku. A ochladit se má šanci jen v noci. Nejoptimálnější podmínky k lovu jsou tedy rána. Vracím se na včerejší místo ještě za tmy. Už z dálky slyším charakteristický hluk, který dělají lovící boleni. Ryby berou jak nepříčetné až do východu slunce. Konec hodování je rychlý, voda se ztiší a zklidní snad během minuty a taková zůstává až do následujícího svítání.

Popsal jsem úmyslně dost extrémní situace. Často lov není tak intensivní a musíme počítat s daleko horšími výsledky. To ale nic nemění na skutečnosti, že počasí je ovlivňuje opravdu hodně.