Táta dodržel svůj loňský slib a zařídil dvě výpravy na moje milované Rio Ebro. Stačilo se jen sejít s průvodcem, se kterým se domluvili na termínu a rybolovné technice a který nám také zařídil ubytování a letenky. Stejně jako v loňském roce jsme se ubytovali v kempu Rancho Rio Ebro, kde nám vše potřebné zařídil náš průvodce Tomáš Plachý, a to ve stejné sestavě: Martin Krupička junior, průvodce Tomáš Plachý, táta Martin Krupička, můj velký kamarád z Jižních Čech Tomáš Smutný alias Pišky, kameraman Adam Bičák a já. Můj dvouletý brácha Adámek musí ještě rok počkat, než se připojí, a tak letos ještě zůstal u bazénu v kempu.

Vždycky se moc těším na bojovou poradu před prvním chytacím dnem. Strategie je jasná. První týden lov sumců na pelety a lov kaprů, a to na horní přehradě. Druhý týden lov z lodi na živou nástrahu na dolní přehradě.

První den příjezdu jsme začínali tím, že jsme loď i s veškerým vybavením přetáhli z ranče na horní přehradu, kde průvodce našel ideální místo pro lov. Na tomto místě jsme postavili naše rybářské zázemí, nebylo to nic jednoduchého, ve velkém vedru to byl skoro nadlidský výkon, ale za půl dne to Tomáš Plachý s tátou a Piškym zvládli. Já se trochu ulil, hlasitě jim fandil a připravoval pruty na lov. Mezitím kluci místo řádně zakrmili. Po tom celém přípravném dnu jedeme spát a ráno začínáme. Jediný, kdo na místě zůstal, byl náš průvodce Tomáš. Moc se těším.

Další den brzo ráno jsme dojeli na předem domluvené místo, kde na nás čekal průvodce s lodí. Stejně jako loni první den ryby moc neberou, ale víme, že to přijde. Důležité je pořádně krmit. První jízda je tu a jihočeský kaprař Pišky zdolává první rybu a hned kapr 103 cm a 14 kg. Moc jsem mu to přál, protože si myslím, že je z naší party nejlepším kaprařem. Táta musí být pyšný, protože nás kaprařinu učil on. Další den jsem čekal, že už začnou brát sumci na pelety, ale ani ťuk, moc se jim nechtělo, ale Tomáš říkal, ať vydržíme, že to přijde. Ve dvě odpoledne Tomáš zavelel: „Jdeme trolovat na Rapalu.“ Táta moc nechtěl, ale jeli jsme. Pyšky zůstal na místě a chytal kapry. A udělali jsme dobře. Naší novou lodí Carolina Skiff jsme vyrazili až na konec horní přehrady a hodili tři pruty do stojanů. Táta měl rychlý záběr, ale nic. Hodinu do nás pálilo slunce a já trochu ztrácel pozornost. Namáčím si čepici do vody a v tu chvíli přichází do mého prutu rána jako z děla. Následuje kvílení mojí Stelly 5 000 a čtyřicetiminutová přetahovaná se sumcem. Věděl jsem hned, že mám na prutu svůj nový rekord. Ale sumík mi to moc neulehčoval. Táta se potil a nervózně si zapaloval jednu cigaretu za druhou. Moc chtěl, aby mi ta 25kilová šňůra vydržela ten nápor, a stále opakoval: „Hlavně pomalu, nepospíchej.“ A pak se ukázal. Tomáš Plachý sumcovi zkušeně sáhl do pusy a rekord byl v lodi. Já měl hned slzy v očích a čekal na měření a vážení. Je to tady! Můj nový rekord 215 cm a 73 kg. Kdybych snad do konce výpravy neměl ani jediný záběr, jsem spokojený a šťastný. Táta mě pochválil za trpělivost a spěchali jsme zpět na naše peletové místo, kde celou dobu hlídal všechny pruty Pišky a tahal kapry jak šílený.

Třetí den začal koncert kaprů a sumců na pelety. Kapři měli svoje hodiny, ve kterých snad žraly všechno …, a když do toho kapřího braní bylo slyšet cinkání rolničky na sumcovém prutu, bylo to moc hezké, ale rekordní ryby nám nebraly. A takhle to bylo celý týden … Účet za první týden byl 102 kaprů a 27 sumců. Téměř polovinu kaprů nachytal Pišky, který při posledním dni u dalšího záběru zahlásil: „Už zase?“ To nás pobavilo. Nastal čas balení a přesun do kempu.

Po příjezdu na ranč jsme šli rovnou všichni na večeři. Po ní jsme si sedli s kuchařem Milanem, se kterým se táta štengruje, a to téměř stále. S tátou milujeme Jardu Jágra a Jakuba Vágnera a Milánek je ze srandy pořád kritizuje. Je vždycky velká sranda. Mezitím co si v ranči povídáme, náš dobrý průvodce Tomáš Plachý přemýšlí o místech, kam vyrazíme na lov s velkými káčami a rybičkami.

Jako nástražní rybky jsme použili padesáticentimetrové kapříky a třiceticentimetrové plotice, které jsme koupili. Já vůbec netušil, co nás čeká. Průvodce Tomáš to vybral skvěle a my prožili krásných pět dní neuvěřitelného lovu. Denně jsme měli na prutu osm až deset sumců od 160 do 210 cm. A já začal doufat, že padne další rekord.

Svatý Petr mě obdaroval poslední den krásným záběrem a velikým soubojem se sumcem. Mohl jsem se pořádně opřít do svého oblíbeného prutu Sportex Magnus 50 lb a Tekoty Shimano 800. Stokilová šňůra mi umožnila jít do souboje úplně naplno, ale rychle mi docházely síly a sumík byl stále u dna. Táta se mě ptá: „Nemám to dokončit?“ Ta věta mě znovu nakopla a já šel na doraz. Pak se zjevil u lodi. Krásný mramorový sumec s velikou hlavou. Následovalo měření a vážení a já byl napnutý jako struna. „Ááá, je to tady! Zase rekord!“ 217 cm a 76 kg. Byl jsem šťastný jako blázen. Táta za hodinu dostal také svůj osobák, 211 cm a 70 kg.

Prostě rybaření, jak se patří. Všem moc děkuji a těším se zase na další výpravu. Ale o tom zase někdy příště, kamarádi Petrova cechu.

Ahoj, váš kamarád Martin Krupička, 14 let

[Zobrazit s PicLens]

Pokud je během roku nejlepší doba k ulovení velkého okouna, tak je to právě nyní, když teplota vody stoupá. Jestliže jsem se za ta léta v rybolovu něčemu naučil, je to správné vyvážení svého vybavení. Musí být připraveno k lovu jednak jemně, ale musí být také natolik silné, aby dovedlo zvládnout i případnou větší rybu. Něco jako větší odpor při záběru nebude okoun tolerovat. Uspořádat to tak, aby bylo vše OK, je jako chůze v minovém poli. Každý k lovu přistupuje jinak, každá situace vyžaduje odlišný přístup, nejsou stanovena žádná pravidla ani taktika. Ve skutečnosti se mění lov na jednom místě i během dne. Okoun se zdá být velmi nevyzpytatelný. Mění svoje chování podle denních podmínek, takže musíte být připraveni stejně tak měnit i způsoby přístupu k lovu, chcete-li být v jejich lovu úspěšní.

Pruty volím s parabolickou akcí, která umožňuje vstřebávat otřesy rozzlobeného okouna bez obavy ze ztráty ryby. Používám feedery značky Korum multi feeder, které mají dvě náhradní špičky, mají výborně průchozí očka, jimiž bez problémů prochází jakýkoli uzel, takže nevznikne žádný problém při nahazování.

Navijáky musí mít velmi spolehlivý chod, a tak používám naviják od stejné firmy – Korum KXi50 Freespool, na něm mám navinutý monofil o pevnosti 3,6 kg, který stačí spolehlivě zvládnout většinu situací. S jistotou detekuji záběr, a tím omezím pozdní zásek na minimum.

Detekce záběru je další důležitá věc, které se musíte věnovat. Pokud se to okounovi bude zdát podezřelé, nepřirozené, nebudete mít u něj šanci na úspěch. Používám tři druhy signalizátorů záběru: je to kousek papíru nebo tvrdšího kartonu, který ohnu a zavěsím mezi očka, víčko od umělohmotné lahve a malý zavírací špendlík. Ty dva poslední používám hlavně v noci. Pokud je ale vítr nebo silnější proud, jsou tyto pomůcky trochu nepraktické. V těchto chvílích přichází ke slovu volnoběžka na navijáku.

Zvukové signalizátory také používám, protože se s nimi dají pruty natočit přímo k místu náhozu, a tím se také velice sníží odpor při záběru. Je třeba věnovat těmto drobným detailům pozornost, pak uvidíte, že se vám podaří přelstít více okounů. Pokud toto budete ignorovat, budou se vám okouni vyhýbat obloukem. Dalším důležitým tipem pro úspěšný lov je používat jednotlivé vidličky pod pruty, nedávat je do stojanů, protože se při manipulaci nebo při záběru může přenášet vibrace z jednoho prutu na druhý.

Výběr nástrahy pro lov okounů je snad nejjednodušší částí. Zahrnuje tři hlavní složky – žížaly, barvené červy a krevety. Žížaly a hlavně rousnice jsou fantastické. Pracují živě i několik hodin pod vodou, dají se za drahé peníze koupit, ale snadnější je nalovit si je a pak i po několik měsíců uschovat v lednici. Nejlepší pro jejich lov jsou vlahé, vlhké noci, to je nejlepší čas vydat se na čerstvě posekaný trávník (nejlepší jsou hřiště a parky). Pak zbývá už jen zakleknout na čtyři a opatrně hledat. Rousnice vylézají v noci na vlhkou trávu a čekají, až je opatrně sesbíráte. Je ale důležité je při tom neporanit, protože jedna mrtvá může zabít všechny ostatní v nádobě. Rousnice lze nastražit mnoha způsoby. Kousek, půlku, celou, několik najednou, může se do nich injekcí vpravit vzduch, a tak je zvětšit a tím i nadnášet. Takže je to velice univerzální nástraha. Barevní a zejména červení červi vypadají přitažlivěji než obyčejní bílí. Když je mám na háčku, průběžně s nimi i přikrmuji a tím, jak se pohybují, přitahují nejen drobné ryby, ale i okouny. Krevety jsou fantastická nástraha, ale není to v odborném světě nic nového. Lovil jsem na ně již před deseti lety a musím se smát, když se mi nyní ostatní svěřují, jak nalezli novou nástrahu. Zprvu to vypadalo, že okounům chutnají proto, že mají podobnou chuť jako raci, něco co mají okouni rádi, ale přijímají je i okouni, kteří žijí ve vodách, kde se raci nevyskytují. Na rozdíl od rousnic, které jsou velice selektivní, na krevety reagují úplně všechny druhy, dokonce i kapr.

Možná, že jste již zjistili, že nastražit na okouna není to nejtěžší. Další téma, které vás čeká, je lokalizace, načasování, zásek a vylovení. Nejprve tedy místo lovu. Okoun miluje úkryt, tak musíte nejprve hledat přirozené úkryty. Na řekách to jsou třeba pilíře mostů, to je oblast, kde se jistě okouni budou shromažďovat. Dále budou okouny přitahovat převislé větve stromů a keřů. Nejlepší metodou, jak najít okouny, je ale nalezení drobného potěru. Zejména za svítání a za soumraku. V této době jsou malé rybky aktivní, stoupají k hladině a dávají o své přítomnosti vědět. Naleznete-li takové hejno, okouni nebudou daleko.

Jakmile jste nalezli místo, kde se okouni vyskytují, máte vystaráno. Nyní můžete jít na ně. K lovu vám stačí hodina před svítáním a hodina po setmění. Jak uvidíte, je to ten pravý čas, kdy se okouni krmí. Svítání a soumrak jsou nejlepší doba, ale nebojte se zůstat i déle do tmy, pokud úlovek nepřijde do setmění. Uvidíte, že zejména v jasných dnech jsou ryby aktivní i v noci.

Snažte se vytvářet co nejjednodušší sestavy, s co nejmenším odporem. Koncový návazec z fluorocarbonu dělám třicet až čtyřicet pět cm dlouhý, používám k němu Preston Grand pevnosti 2,5 a 3,1 kg. Háček musí být ostrý jak břitva, Korum S3 je dobrá volba.

Pokud záběry nepřichází na těžko, uchýlím se k plavané. Používám waggler, protože je dobře viditelný a dostatečně citlivý a signalizuje i malý citlivý záběr. Důležité je ale přesvědčit se, že nástraha spočívá na dně, hádání není dost dobré!

Bez ohledu na metodu, kterou lovíte, je dobré s nástrahou občas škubnout. Když lovím na plavanou, je to jednodušší. Každých pár minut nástrahu mírně popotáhnu. Často se mi stalo, že záběr přišel ihned po takovém potažení. Pokud chytíte jednoho okouna, je jasné, že ostatní nebudou daleko, protože okoun je hejnová ryba, takže se vám vyplatí nahodit zpátky do stejného místa a snažit se z toho místa vytěžit co nejvíc.

Jednu věc jsem se při cíleném lovu okounů naučil, a sice že musím měnit prezentaci nástrahy a nepředkládat ji pořád stejně. Mějte svou mysl otevřenou a neustále experimentujte a budete odměněni.

Pět nejlepších tipů pro lov okounů:

1. Svítání a soumrak jsou nejlepší dobou v jasných dnech, ale při mírně zatažených dnech to jde po celý den
2. Sledujte na hladině, kde se pohybuje potěr, okouni budou blízko
3. Nebojte se experimentovat, drobné úpravy přinesou úspěch
4. Slabší vlasce a minimální odpor jsou klíčem k úspěchu
5. Krevety jsou skvělou nástrahou a přijímají je všechny druhy ryb, ale pamatujte na popotažení čas od času

Duncan Charman

[Zobrazit s PicLens]

Přívalové deště velmi rychle zkalí řeku a mnohé rybáře to může odradit, co byste poradil rybářům, kteří rádi rybaří na plavanou?

Pokud je voda jako „kafe“, tak si raději navažte pár udiček nebo forpasů, protože v takové vodě se dá možná přemluvit nějaký úhoř, ale se splávkem mnoho šancí mít nebudete.

Na druhé straně, pokud se voda začíná přikalovat nebo čistit, tak to znamená rybářské žně a objevují se úlovky, které v čisté vodě nejsou tak časté – zase úhoř a kalnější vodu milují parmy a další ryby. Parmy, ostroretky a třeba i jelci mají rádi proudnější vodu a tudíž, pokud to je možné, tak je budeme hledat v proudnějších úsecích. Kapr, cejn a další podobné ryby mají rádi spíše klidnější vodu a proto, když je chceme lovit, tak si najdeme nějakou tišinu u břehu nebo nějaký „vracáček“.

Na podzim se může velmi rychle ochladit a to jsou dva extrémy. Jak se má rybář plavačkář zachovat v těchto situacích?

Rozhodně to nevzdat a vymyslet něco, co ryby donutí k záběru. Dobré je vzpomenout si na jarní chytání a zkusit zjemnit udici, zmenšit nástrahu apod.

Jaké splávky pro lov kaprů byste doporučil? A jaké háčky pokud jde o tvar a velikost?

V závodní plavané se používají splávky, které mají krátký dřík, kapkovitý nebo kulatější tvar, krátkou a rozhodně silnější anténku. Ptáte se, proč právě takové parametry? Má to velice jednoduché vysvětlení – když zabere kapr, tak rychle vyrazí a jede tak daleko a hluboko, jak mu to amortizér nebo síly dovolí a často se stane, že se vypne nebo utrne. To má za následek ten, že amortizér či prut okamžitě vystřelí splávek, který je pod vodou zpět. Kdyby měl splávek slabou anténku, úzké tělo, tak by ho odpor vody okamžitě rozlámal. V poslední době se používají i splávky, které mají vedení vlasce středem a toho vycentrování mu dovolí použití i slabší anténky. Rád tyto splávky používám, ale spíše na menší kapříky.
Co se týče háčků, tak se používají háčky s kulatějším obloučkem, různě vyhnuté a určitě pevnější stavby, protože při lovu kaprů dostávají dosti zabrat. Háčky ze silnějšího drátu vydrží hodně a netupí se tak rychle.

Chci začít rybařit se splávkem, poraďte mi jaké splávky zvolit pro lov v pobřežních vodách a ve větší vzdálenosti?

Na kratší vzdálenost, tedy v pobřežních vodách, můžeme použít klasický splávek, který je upevněný k vlasci na pevno nebo menší anglický splávek. Velikost splávku (klasického) volíme dle podmínek – hloubka, povětrnostní podmínky a také podle toho, jak daleko chceme chytat. Takže, čím větší vzdálenost, hloubka, vítr atd., tak větší splávek a naopak. Důležité je dobře splávek vyvážit a důkladně si změřit hloubku. Splávek musí být vyvážen tak, že z vody vylézá jen anténka a ne půl splávku! Je to logické, protože když bere ryba a kouká vám půl splávku ven, tak ho ryba musí potopit nebo s ním cestovat a to rybu kolikrát odradí a sousto raději vyplivne.
Na delší vzdálenost bych rozhodně doporučil anglický splávek – dobře se sním nahazuje a k vyvážení nám stačí minimální zátěž (pár bročků), což oceníme v mělčích vodách. Anglický splávek se dá použít dvěmi způsoby – na tzv. „propad“ nebo „klouzák“. Zda použít propadovou udici nebo průběžnou, tak to se dočtete níže. Pokud si budete pořizovat anglický splávek, tak raději volte ten, který mám tzv. odnímatelné podložky. Přidáním nebo odebráním podložek můžete zvyšovat nebo zmenšovat zátěž nad obratlíkem a tím tak můžete reagovat na povětrnostní podmínky.

Jaký rozdíl je mezi propadem a klouzavým splávkem a na jaké ryby a za jakých okolností jej využít?

ozdíl mezi „propadem“ a „klouzákem je zřejmý hned na první pohled – u „propadové udice je splávek fixován k vlasci pomocí tzv. téčka a tudíž se po vlasci nepohybuje. U „klouzáku“ se splávek volně pohybuje po vlasci a zaráží se až o horní nebo dolní zarážku.
Propadová udice je oblíbenější díky své jednoduchosti, protože k jejímu sestavení nám stačí prakticky jen splávek, téčko, obratlík a pár broků. lze ji prakticky použít všude tam, kde nám to povolí hloubka a podmínky. Propadovou udici nemůže použít např. tam, kde je hloubka 5 m a máme odhozový prut o délce 4,2 m. Díky tomu, že používáme minimální zátěže (jen pár bročků), tak je u ryb i důvěryhodnější a záběry jsou četnější. Nejběžněji se používá propad v menších hloubkách nebo v létě, kdy ryby sbírají potravu i ve sloupci a propad je v tu chvíli právě ten nejlepší způsob chytání.
Průběžnou udici používáme ve větších hloubkách, kde je silnější boční proud a ten by nám propadovou udici zvedal ode dna. Díky tomu, že se u klouzáku dá použít zátěž od 1g až třeba po 15g, tak nástrahu v těchto podmínkách dostaneme tam, kde potřebujeme. Silný boční proud je i za větrného počasí a zde je také lepší použít klouzák. Dále se klouzák používá tam, kde je potřeba udržet udici přesně a delší dobu na zakrmeném místě, např. při lovu cejnů (ti mají rádi nástrahu v klidu). A v neposlední řadě můžeme použít klouzák i na řece. Průběžná udice je složitější na sestavení a zhotovení nám zabere určitě více času, než u propadu.

Já muškařím už dvanáct let a kolega o mnoho déle. Dalo by se říct, že rok od roku je stav horší a horší a při našem bilancování tomu nebylo jinak ani v loňské sezóně. Pomalu by se naše pstruhovky daly rozdělit na mrtvé a skomírající. Máme tolik překrásných řek s nádhernými peřejemi, hlubokými proudy, ale to hlavní v nich chybí. Nebudu zde konkrétně jmenovat řeky, kde jsme si ještě vcelku hezky zachytali, a řeky, kde jme naopak byli velice zklamaní. Každý z vás si sám umí udělat svůj vlastní názor. Nejsmutnější je fakt, že těch zarybněných je vážně poskromnu.
I přes to všechno se nám podařilo pár krásných potočáků zdolat a opět pustit do rodného živlu. Chytli jsme pár ryb od 40 do 50 cm a největší potočák měřil 57 cm. Nejúspěšnější nástrahou byl suverénně strýmr. Párkrát se nám podařilo trefit se do večerního sběru, a to potom parádně fungoval suchý chrostík a jepice. Na nymfy jsme nachytali spoustu ryb, ale pouze ty menší. Jedinou vadou na kráse bylo to, že se nám tyto krásné ryby podařily nachytat pouze na dvou řekách. Neříkám, že jinde se tu a tam takový pstruh neukáže, ale takových ryb je vážně málo. Navíc mi snad každý dá za pravdu, že není nad souboj s velkým potočákem. Jenže pokud se něco nezmění, tak si o souboji s takovou rybou budeme moct nechat jen zdát. Pominu zde ustavičné bagrování řek. Potom i to, že kde se pravidelně vysazuje duhák, potočák skoro vymizel. Nad čím se hlavně chci pozastavit, je to, s čím přišel letošní rybářský řád. Konečně se v něm udály podstatné změny co se týká pstruhových vod. Hlavní bylo zvýšení míry potočáka a hlavně limit pouze jednoho kusu na vycházku, jakožto i zkrácení doby lovu lipana a ponechání si také jen jednoho kusu. Pro rybáře, který chodí k vodě proto, aby si odpočinul a zachytal si, to byla konečně vyhlídka k lepšímu. Všichni kolem, co znám, to přijali pozitivně, akorát jsme se shodli na tom, že to mělo přijít už dřív. Ale pořád tady byla vidina, že by se pomalu mohl vrátit život do vody. Jenže poslední zprávy jsou jako šok. Na základě vzbouření menších pstruhových organizací se vše vrátilo téměř do původního stavu, jako tomu bylo loni. Sám nevím, jak se něco takového vůbec může stát. Věc jednou schválená Českým rybářským svazem, která prošla hlasováním, snad by měla být respektována. Nebo jsem se toto aspoň domníval. Potom stačí, aby se vzbouřilo několik lidí a může se zrušit cokoliv?? Jak tedy funguje ČRS? Nejde mi ani do hlavy to, proč ke vzbouření došlo. Nabízejí se dvě věci. Jednou jsou peníze, jakožto příspěvky od svazu, a jako druhá mě nenapadá žádná jiná, než touha po mase. Přece není možné, aby o něco takového usilovali lidé, kteří chtějí řeky plné ryb. Takže jsme opět tam, kde jsme byli. Mrtvých vod bude přibývat, ale změna žádná. Na závěr bych snad jen dodal, že přesné změny budou ve formě dodatku k rybářskému řádu k dostání v místech výdejů povolenek. Rád bych skončil nějak pozitivně, ale nejde mi to. Přeji aspoň všem rybářům, co vědí jak se chovat k přírodě a hlavně k rybám, do nové sezóny co nejvíce hezkých chvil u vody.

[Zobrazit s PicLens]

Bolen je ryba „mono-kulinářská“, čímž mám na mysli, že převážnou část svého života decimuje stáda drobných ouklejek, kterými se živí. Svůj způsob lovu vyvinul k dokonalosti nesrovnatelné s ostatními dravci. Jeho specializace založená na perfektním výběru oběti nejvhodnější k přímému útoku byla, a asi i zůstane, největším problémem pro nás – rybáře. Bolena není možné ulovit vždy, všude a na každou nástrahu. Pokud se ocitnete u stojaté vody v okamžiku, kdy „bouchá“ do hejn drobných rybek, je jeho ulovení (ač to tak nevypadá) dílem náhody. Proč tomu tak je? Nestačí nám mít nástrahu téměř identickou s živou ouklejí, naservírovat ji opatrně do blízkosti lovce a oživit přirozenými pohyby. Mezi bolenem a jeho potenciální obětí se odehrává zvláštní hra s pevnými pravidly, které bude naše nástraha jen těžko splňovat. Jeden příklad. Boleni zaujímají stanoviště kousek pod prohlubní ve dně řeky, kde se shromažďují oukleje. Čas od času mezi ně vletí, ale mezi jednotlivými ataky jim dopřejí tolik času, aby se stačili vrátit do původního seskupení. Logicky začneme nahazovat do místa opakovaných útoků, tím nechtěně vyplašíme rybky a bolen na to okamžitě zareaguje přerušením lovu. Ideální v této situaci je podat nástrahu v okamžiku, kdy se lovící dravec přibližuje k hejnu, nebo přímo během útoku. To je velice těžké a jak jsem uvedl, jedná se spíš o náhodu. Ale vezmeme si jinou situaci. Opět jsme u „stojáku“. Několik bolenů objíždí kolem hejna ouklejek a snaží se je vtěsnat ke středu, podobně jako ovčácký pes stádo ovcí. V příhodnou chvíli se ponoří do hlubší vody, což uklidní jejich oběti.Po čase následuje prudký útok z hlubiny na povrch. Tady se bez ideálního načasování úspěch asi také nedostaví. A pokud čas útoku opravdu vystihneme, ještě nemáme jistotu, že si ryba vybere opravdu naši trochu divně vyhlížející a zvláštně pracující nástrahu, když si může vybrat z několika set originálů. Bolení lov je typický tím, že často dlouho honí jen jednu rybku. V průběhu takové akce se u ryb projeví jejich smysl pro interaktivitu. Ouklej se snaží uniknout celou řadou krkolomných kliček, na což bolen kontruje opisováním její dráhy. Bohužel, naše nástrahy toto nedokáží. Nedělají prudké obraty, nevyskakují nad hladinu. Na akci neodpovídají přirozenou reakcí. Naše náhozy a vedení nástrahy je dílem náhody a proto nezřídka směřuje přímo na dravce, místo toho, aby si od něj udržovala bezpečnou vzdálenost, jako ostatní rybky. Jak na to reaguje bolen si můžeme lehce představit. A pokud opravdu vystartuje na naší nástrahu, opět mu bude scházet přirozená reakce (prudké zrychlení), z pravidelného pohybu znejistí a nastane tolik známý okamžik, že si v poslední chvíli útok rozmyslí a prudce mine nástrahu. Pokud budeme se zvýšeným adrenalinem pokračovat s tou samou nástrahou a způsobem vedení, dravce nejspíš už nevyprovokujeme ani k náznaku ataku.

Po těch několika uvedených případech možná pár rybářů přestalo věřit v možnost ulovení vytouženého stříbrného torpéda. Ale fotografie v rybářském tisku dokazují, že to možné je a že nevelká skupinka rybářů si toto umění osvojila. Co rozhoduje o jejich úspěchu? Za určitých podmínek se boleni stávají více, či méně náchylní k přechytračení. A vlastně jen důkladná znalost řeky a zvyků ryb dovoluje rybáři vytypovat dobu a místo, kde může počítat s úspěchem. Prudce tekoucí voda pod jezem, nebo za nějakou překážkou je důvodem, že občas loví „na slepo“, to znamená, že se snaží v poslední chvíli uchopit vše, co přináší a zároveň odnáší řeka. Boční čára, kterou ryba přijímá hydroakustické signály, jí zde asi moc nepomůže. Řeka je v takových místech sama o sobě tak hlučná, že bezpečně „překřičí“ zvuky vydávané drobnou rybičkou. To je důvod, proč si tady občas spletou i ne příliš dokonalou imitaci ouklejky s originálem.

Jiná situace vzniká v období jejich intenzivního lovení. To první nastupuje přibližně dva týdny po tření, kdy se drobné rybky objeví u břehu, aby se po zimě trochu ohřály. A vysílení boleni si na nich doplňují energii. Horší je, že to je většinou v období zvedlých hladin řek. Rybičky hledají ochranu v zatopených travách, křovinách a dravci obhlížejí vybraný úsek břehu. Jsou velice hladoví a atakují vše, co připomíná pokrm. V tomto období se mi podařilo ulovit stejnou rybu už po 25 minutách po jejím vypuštění (poznámka: v Polsku, odkud je autor, je povolená přívlač celoročně).

Důležitým činitelem, který má nemalý vliv na chování ryb je počasí. Mnohokrát se mi stalo, že jsem na jednom a tom samém místě s velkou koncentrací ryb použil stejnou techniku i nástrahy, ale úspěch byl rozdílný. Tady je opět příklad.

Na středu řeky je naplavená velká písčitá mělčina. Okupuje ji velké stádo bolenů. Počasí bylo stálé, vyšší tlak a mírný východní vítr. Ryby berou, ale není to bůh ví jaké šílenství. V úvodu vytahuji rychle za sebou tři kusy, ale pak se začne počasí zhoršovat. Ryby začínají rozpoznávat umělou nástrahu, a tak musím mezi náhozy dělat delší přestávky, abych je zmýlil. Vítr se druhý den začíná stáčet k severu a záběry jsou stále slabší. Optickou kontrolou se ovšem na mělčině vůbec nic nezměnilo. Ryby se chovají stejně jako několik posledních dnů, ale mě se podaří ulovit jen dva kusy za celý den. A to ještě ten první byl zaskočen efektem prvního náhozu za ocasní ploutev a bezhlavě zaútočil. Na následující rybu jsem musel počkat několik hodin. Ryby často doprovázely nástrahu, aniž by se nechaly zmást a vyprovokovat k přímému útoku. Několikrát se mi podařilo nahodit nástrahu v samý střed boleních ataků, ale ty se ji dokázali mistrovsky vyhnout. Třetí den – poslední etapa mého lovu. Vítr se otočil oproti první výpravě o 180 stupňů a tlak stále klesá. Z počátku jen velice pozvolna, ale pak docela prudce. To je podle mě ideální doba na lov. Boleni cítí konec dobrého počasí a popadá je lovecký amok. Vědí, že jak klesne tlak, oukleje se stáhnou do hlubších míst a jejich ulovení bude obtížné. Stádo se rozdělí a skončí doba velkých hodů. Mnohokrát jsem v tomto počasí zažil neuvěřitelný rybolov plný záběrů a to dokonce i od opravdu velikých ryb.

A ještě poslední příklad.

Střed léta, už delší dobu panují úmorná vedra. Stav vody je nízký a silně se ohřívá. To je velice zlá doba jak pro ryby, tak pro rybáře. Obě skupiny jsou jakoby ospalé a loví velice málo. Přesto se rozhodnu navštívit jednu z mých oblíbených mělčin s nadějí, že se tu s nějakým bolenem potkám. První náhozy tomu ovšem nenasvědčují. Já se ale nevzdávám, tak že před soumrakem zapřáhnu přeci jen jednoho slušnějšího bolena. Po návratu domů jsem přehodnotil celou situaci a došel jsem k tomuto závěru. Teplá voda má kritický nedostatek kyslíku. Proto pravděpodobně ryby loví jen v době, kdy je voda nejchladnější a tím i s největším obsahem kyslíku. A ochladit se má šanci jen v noci. Nejoptimálnější podmínky k lovu jsou tedy rána. Vracím se na včerejší místo ještě za tmy. Už z dálky slyším charakteristický hluk, který dělají lovící boleni. Ryby berou jak nepříčetné až do východu slunce. Konec hodování je rychlý, voda se ztiší a zklidní snad během minuty a taková zůstává až do následujícího svítání.

Popsal jsem úmyslně dost extrémní situace. Často lov není tak intensivní a musíme počítat s daleko horšími výsledky. To ale nic nemění na skutečnosti, že počasí je ovlivňuje opravdu hodně.

[Zobrazit s PicLens]

Bez mučení se přiznám, že pod pojmem pohoda u vody jsem si představoval pohodlné křeslo, termosku s kávou v pravé ruce a jedno orosené v ruce druhé. Představa prodírání se roštím a nekonečného nahazování mi naháněla spíš husí kůži. Kdybych jen tenkrát tušil, kolik zážitků mi dá vláčka.
Nakonec chuť být s prutem u vody přemohla mé pohodlné já, a tak poprvé zkouším to, čemu jsem se takovou dobu s úspěchem vyhýbal.
Začínám s twistry a rotačkami, ale konečné výsledky mě sráží k zemi. Na rotačky jsem pár kudel z vody dostal, ale velikost byla do 60 cm. S twistry to bylo co do velikosti ryb podobné, jen počet záběrů proměněných v rybu byl horší. Prostě s twistry už to chce trochu zkušeností a umu, kterými prozatím neoplývám.
Při jedné z vycházek jsem se seznámil s rybářem, který mi ukázal metodu vláčení mrtvé rybičky… Když jsem viděl na mělčině, jak identicky napodobuje vláčená nástraha poraněnou rybku, bylo rozhodnuto, čím budu dál bičovat vodu. Tato metoda mi přinesla pár, ne sice trofejních, ale pro mě vláčkaře amatéra pěkných štik. Rád bych se s vámi podělil o jeden z těch vydařenějších dnů, kdy jsem pokoušel štěstí s vláčákem v ruce.
Je jeden z chladnějších podzimních dnů a já zkouším protahat úsek vody, která mi již pár menších štik dala. Je něco kolem půl páté odpoledne, když poprvé nahazuji. Čili nemám na lov moc času, protože brzy bude tma, a ještě ke všemu mám na vláčení jen pár malých karasů, se kterými jsem nikdy moc velké úspěchy neslavil. Prostě bílá ryba je na vláčku lepší, ale naděje umírá poslední. Při napichování rybky si všímám, že kousek ode mne zalovila celkem slušná zubajda, a tak první nához směřuje právě do míst, kde se ještě po závaru houpe hladina. Druhé otočení kličkou a prudká rána do prutu mě utvrzuje v dojmu, že jsem dnes nejel k vodě zbytečně. Mírně povolím vlasec a štika už s rybkou ujíždí směrem k spadlému stromu, a tak okamžitě sekám. První výskok byl impozantní a po chvíli mi leží u nohou pěkná spodní zubatá s mírou 74 cm. S přáním „pošli mámu“ krasavici pouštím, dávám novou rybku a znovu nahazuji. Po pár náhozech se situace opakuje, jen s tím rozdílem, že štika vzala nástrahu hned po dopadu do vody. Tah na konci vlasce je o poznání menší a u břehu odepínám jednu z těch menších. Udivuje mě jen, že zabrala téměř ve stejném místě jako ta první. Tak takováhle vláčka mě baví, říkám si a znovu nahazuji. Pár hodů bez výsledku, a tak pomalu stahuji rybku a plánuji změnu místa. Když mám nástrahu tak metr od břehu v hloubce maximálně 40 cm, objeví se na hladině veliká vlna od pěkné štiky, tak rychle sekám. Nechci riskovat, že mi rybku pozře moc hluboko, což je mi osudným, protože rybě jenom zvednu velkou hlavu z vody a padá mi. Chvíli stojím jako opařený, chvíli nadávám, a pak přijdou na řadu myšlenky, kdybych ji ještě chvíli nechal, kdybych sekl důrazněji, kdybych…………. Takovou krasavici jsem na prutu ještě neměl, ale i to patří k rybařině. Ještě se o ní bezvýsledně pokouším pár náhozy. No nic, je čas pokračovat na další místo, na kterém se mi daří na posledního karase dostat z vody další štiku v pořadí, tentokrát 72 cm. I přes velké nadšení z dnešního lovu mě okolnosti nutí končit. Na trojháčku jen cár z karase a navíc je už skoro tma. Při cestě zpět mi červík v hlavě přece jen nedá, a tak když míjím místo, kde mi spadla ta velká, nevydržím a ještě pár hodů zkouším. Asi na třetí pokus se situace opakuje a můj cár karase na háčku vzala podle vlny na hladině u břehu moje známá. Tentokrát zásek sedí a můj osmnáctka vlasec řeže vzduch. Impozantní zážitek ze souboje se mi vryl na dlouho do paměti. Spousta výskoků a situací, kdy nevěřím, že vše vydrží, se táhne neskutečně dlouho, ale nakonec štiku úspěšně chytám za hlavou a konečně je na břehu. Krásně zbarvená 90 cm dlouhá zubatá mi leží u nohou a má radost nezná mezí. Opatrně ji vracím vodě a balím s myšlenkou – takových dní by mohlo být víc.

ROMAN PULTAR

[Zobrazit s PicLens]

Začátek byl složitý, zprvu jsme tu vodu vůbec nemohli najít. Až „domorodci“ z nedaleké vesnice nás nasměrovali. Při pohledu z mostu jsme se s Milošem jen uculili, řekli si, že tohle ani nemá cenu zkoušet, a chystali se odjet. Ale co to? Kousek po proudu se udělalo kolečko. A tak jsme vzali polarizačky a vyrazili na průzkum beze zbraní. Naše zjištění bylo přímo šokující. Tento mini potůček byl plný tloušťů, karasů a další bílé ryby. Rychlý návrat k autu, příprava náčiní a už jsme šli na věc. Miloš chytal jako vždy marmyšku, já se snažil s twistrem a rotačkou. První úlovky na sebe nenechaly dlouho čekat. Byli jimi tloušti a několik duháků. Ryby se však velmi rychle rozplašily, a tak jsme museli scházet stále níž po proudu. Asi po třech kilometrech jsme přišli na soutok s dalším o něco větším potokem, který byl také pstruhovým revírem, jak jsme později zjistili. Dále po proudu se potok rozšiřoval a prohluboval. Hloubky dosahovaly až 1,5 m. Kousek pod soutokem stála u keře štička. Snažil jsem se ji přesvědčit, ale nedala se. Miloš mezitím prohledával tůňku na soutoku. A začaly se dít věci. Během chvíle zdolal několik okounů mezi 25 – 35 cm! Všimli jsme si však, že zde nejsou skoro žádné bílé ryby. Všechny byly natlačeny nahoře v mělčinách. To by znamenalo, že je vyhnal velký dravec. Ta štička, co stála u keře, to rozhodně být nemohla. Vyměnil jsem cívku s dvanáctkou za patnáctku a nasadil největšího woblera, co jsem u sebe měl. Jelikož jsme jeli na pstruhy, tak byl tím největším woblerem 7cm Sting. První hod a šup. Náraz do špičky a štika okolo 40 cm se poroučí z vody. Další dění je jak ze snu. Téměř každý hod znamená štiku. Tedy spíše štičku. Jejich velikost se pohybuje od 25 do cca 50 cm. Právě přivádím ke břehu další, když tu najednou se objevuje velká zubatá tlama a utočí na již zdolanou štiku. Minula. Nebyla nijak extra velká. Měla tak kolem osmdesáti centimetrů. S roztřesenýma rukama se vracím k Milošovi a líčím mu svůj zážitek. Miloš také nezahálel. Chytil ještě několik okounů, potočáka, hrouzka a karáska. Tahal také jednu štičku, ale ukousla mu marmyšku. Hod na místo, které mi ukazuje, znamená zubatou zlodějku, takže se marmyška vrací zpět ke svému majiteli. Ještě chvíli zkouším tu velkou, ale nic se neděje. Čas pokročil, a tak ač neradi musíme domů.
Tak jako se pachatel vždy vrací na místo činu, i my stojíme druhý den na stejném místě. Nemáme však pstruhové proutky, ale poctivé štikové náčiní, i Miloš přitvrdil – vyměnil pětigramový prut za dvanáctigramový! J Úlovků už není tolik jako předešlý den, zato jejich velikost je lepší. Největší štiky mají 67, 70 a 73 cm. Tu největší zdolal Miloš na svůj „štikovák“. Nejúčinnější nástrahou byl 9cm wobler v barvách štiky. Potkali jsme i tu velkou, ale na břeh se jí nechtělo. Vyvlíkla se po chvilce boje. Další výprava se konala až za týden. Její výsledek byl velmi slabý. Zklamáni jsme se vraceli zpět k autu. Cestou jsme potkali místního rybáře. Jak sám přiznal, viděl nás minulý týden, a tak to také zkusil. Podle jeho slov chytil štik do 50 cm dost. Nad 50 prý měly jenom dvě… 88 a 93 cm. O jeho slovech jsme ani chvíli nepochybovali a bylo nám jasné, že se místní rybáři postarají. A tak skončil jeden na krátko objevený „pstruhový štičí ráj“, ale nikoli naše výpravy pod titulem „kdo hledá, najde“. To už červen a zahájení lovu dravců klepaly na dveře, ale o tom až příště.

Antonín Přibyl a Miloš Dvořáček

[Zobrazit s PicLens]

Bójku dostanete kúpiť v obchode, alebo si ju veľmi jednoducho a lacno vyrobíte aj sami. Stačí vám na to obyčajná lopta pre deti a vrece od zeleniny. Lopta musí byť pri love v prúde väčšieho priemeru(30 cm a viac) preto, lebo silný prúd by menšiu bez problémov potopil. Na stojatej vode stačí aj menšia bójka. Loptu strčíme do vreca od zeleniny, na dvoch stranách čo najbližšie k nej uviažeme a konce vreca odstrihneme.

Na jednu stranu uviažeme pevné a dostatočne hrubé kotviace lano.

Dĺžku lana zvolíme podľa hĺbky vody a necháme rezervu aspoň pol metra, kvôli kolísaniu hladiny. Na druhý koniec pripevníme závažie.

Toto si môžete doniesť z domu alebo si ho zhotovíte opäť z vreca od zeleniny do ktorého dáte kamene. Dôležité je aby malo okolo 10 kg a udržalo vás v prúde aj s člnom. Väčšie závažie neodporúčam, nakoľko je potom problematické ho vytiahnuť z vody keď ukončíme lov. Bójku so závažím spustíte na vami vytypované miesto. Na hornú časť bójky pripevníme trhaciu šnúru.

Táto musí byť dlhšia ako je vami určený ponor plaváka, aby sa nástrahová ryba nezamotala do kotviaceho lana a musí mať tiež takú nosnosť aby vás s člnom udržala, keď sa o ňu chytíte pri viazaní systému. Ja používam klasickú 40 kg šnúru na koniec ktorej upevním pomocnú bójku.

Pomocná bójka môže byť kocka polystyrénu s rozmermi 10 X 10 cm alebo iný plávajúci materiál. Prevliekam ju ihlou stredom a na koniec šnúry priviažem karabínku na uchytenie trhacieho silonu.

Trhací silon používam od 0,30 do 0,40 mm. Stretávam sa s rybármi čo používajú tenké silony ale tieto majú rad nevýhod. Môže ich odtrhnúť plávajúca haluz, letiaca labuť, silný vietor a sumec pri zábere sa nedostatočne zasekne. Trhací silon musí byť čo najkratší, aby sa nenaťahoval a hneď sa odtrhol. Používam maximálne 1 meter dlhý a na každom konci urobím pevnú slučku. Jeden koniec pripnem na karabínku na konci trhacej šnúry, druhý na karabínku nad plavákom.

Môžete ho pripevniť aj na plavák, ale takto je to pohodlnejšie a v silnom prúde pri viazaní vám pomôže každá maličkosť. Teraz máte systém trhačky komplet hotový a nasleduje asi najťažšia časť, t.j. napnutie ryby, vyvezenie a uviazanie o bójku. Ako to celé urobiť?
Keď ste začiatočník bude lepšie ak budete mať pomocníka. Udicu postavte do stojana. Aj stojan je veľmi dôležitá časť. Nepodceňujte silu sumca. Videl som poohýnané aj 1 cm hrubé časti stojanov. Stojan môže byť klasický trubkový, tento má ale nevýhodu že pri zábere veľkej ryby a následnom ťahu sa veľmi ťažko z neho vyťahuje prút, alebo špeciálny stojan na sumce ktorý dostanete v obchode. Tento má ale tiež slabé miesta, preto mám vďaka kamarátovi Ľudovi zhotovený vlastný stojan.

Ale nech sa už rozhodnete pre ktorýkoľvek, poriadne ho vrazte do zeme.
Takže udicu máte v stojane. Povoľte brzdu multiplikátora alebo navijaka a na karabínku nad plavákom upevnite trhací silon. Do člna si dajte kýblik s nástrahovou rybou, ktorú napnite a kýblik uzavrite. Zvoľte požadovaný ponor, plavák zaistite slučkou,

aby ste pri došponovávaní nevytiahli k nemu olovo s rybou a veslujte k bójke. Bójka sa má umiestňovať mierne proti prúdu, preto pomocná bójka unášaná prúdom je k vám bližšie. Doveslujte k pomocnej bójke, chyťte sa jej a zapnite na karabínku druhý koniec trhacieho silonu. Voľnou rukou otvorte kýblik a opatrne spustite do vody nástrahovú rybu s plavákom. Potom sa môžete pustiť pomocnej bójky a dať pomocníkovi znamenie, že môže systém našponovať. Ten pomaly šponuje až pokiaľ nie je šnúra od udici nad vodou. Teraz je všetko tak ako má byť. Pre istotu ešte raz prekontrolujte či sa vám pri spúšťaní nezamotala nástrahová ryba a môžete sa vrátiť na breh. Toto všetko sa dá robiť aj opačne, teda tak že si do člna zoberiete udicu, systém upevníte ako je popísané, potom uvoľníte brzdu a veslujete k brehu. Vyžaduje to ale väčšiu zručnosť či pri veslovaní alebo uväzovaní. Keď vystúpite na breh tak si skontrolujte sami celý systém ešte raz. Vyhnete sa tým možným obvineniam pomocníka pri nepremenenom zábere. Nastavte si brzdu. Niektorí nechávajú brzdu na voľno aby mohol sumec pri zábere ťahať. Ja osobne ju nastavujem napevno. Pri zábere sa sumec väčšinou zasekne sám a ja sa potom pri záseku nemusím zdržiavať uťahovaním brzdy. Na koniec udice upevnite roľničku s chemickým svetlom. Toto je signalizátor záberu a neodmysliteľne patrí k trhačke.

Teraz je všetko tak ako má byť a môžete čakať na záber. Ak ste zvolili správne miesto, nástrahovú rybu, ponor, háčik, ak máte okolo ticho a ak sú sumce pri chuti je dosť pravdepodobné že budete mať záber. Možno ste sa pri poslednej vete zasmiali ale viete že rybačka je už taká. Treba mať aj trochu šťastia, ale hlavne to skúsiť a byť pri vode. Domov za vami žiadny sumec nedopláva. V budúcom čísle si niečo povieme o umiestňovaní bójok na horúce miesta a hĺbke ponoru s tým súvisiacej.

Peter Martiš www.pmfishingteam.sk

Text a fota Miroslav Zídek

[Zobrazit s PicLens]